MAZEC!

Umíte si představit opravdu mega offroad akci? Závod, zábava, stánky s doplňky, občerstvení, volné ježdění atd. Tak zavřete oči a toto si představte v reálu… Máte to? Tak nyní to vynásobte asi 100x, a tak nějak v kostce vypadá akce, která patří mezi vrchol v sérii Ultra4racing.

Ve Státech se baví lidé motorsportem již od doby, kdy se objevil první Ford T. Díky rozvoji automobilismu se zde motorsportu opravdu daří a blázniví Američané vymýšlí stále nové disciplíny. Nejenže tu na oválech létají formulové speciály okolo 400 km/h, ale najdeme tu i závody školních autobusů, pick-upů, traktorů a prostě asi všeho, co má kola a motor. Také offroadových disciplín jsou v Severní Americe desítky. Od malých setkání o nejrychlejší a nejdelší výjezd úvozu v lese až po Baja sérii, kde speciály dle homologace SCORE létají pouští přes 200 km/h. Jiní lezou se Spidery po skalách, druzí v MonsterTruck speciálech skáčou v hale přes vraky aut. Američané mají bujnou fantazii a tyto popsané disciplíny jsou již všední záležitostí. Poměrně nedávno, před asi deseti lety, vznikla zcela nová disciplína, která kombinuje trialové kráčení skalnatými úvozy nahoru a dolů s rychlou jízdou pouštní krajinou. Původně šlo o drsnější úpravy sériových Jeepů, dnes se jedná o naprosté speciály, které jsou vyráběny čistě pro tuto sérii. Série Ultra4racing je tak dnes seriálem několika závodů a několika kategorií. Od motorek, malých UTV buggy až po osmilitrová monstra s více jak sedmi sty koňovými motory. Kategorie aut je pak rozdělena dle rozsahu úprav od téměř sériových vozů až po třídu Unlimited – tedy „bez omezení“. Asi nemusím vysvětlovat, že právě tyto speciály táhnou širokou veřejnost nejvíce. Brutální zvuk, výkon a vše podřazeno při vývoji právě této disciplíně. Videa a klipy ze závodů těchto speciálů hltá na YouTube milióny lidí po celém světě a nevěřícně kroutí hlavami, jak to ty vozy mohou vydržet. Ano, vidět buggy letět po poušti kosmickou rychlostí, kdy skvěle pracující podvozek pobírá nerovnosti a terénní vlny jako nic, je fascinující, ale více sledovanými jsou vždy neskutečné skalní pásy a pasáže, kde tyto speciály šplhají přes dvoumetrové kameny a stěny, nebo z nich naopak seskakují. A vůbec hřebem sezóny je závod King of the Hammers, který si za svou desetiletou tradici vybudoval opravdu již světovou pověst. Loni na podzim už tato číše zvědavosti přetekla a domluvili jsme se s kamarády, že toto je třeba vidět naživo! A proč jezdit na nějaký víkendový malý závod, když v únoru můžeme vyrazit rovnou na ten největší z celé sezóny?! Zvláště, když jsem při Rainforest Challenge v Malaysii v roce 2015 potkal JT Taylora, který je jedním z hlavních organizátorů. Nebyl problém domluvit novinářskou akreditaci a hurá vyřešit přes internet ESTA formulář pro vstup do USA. Vyrazili jsme s týdenním předstihem. Závod King of the Hammers se koná v poušti nedaleko Los Angeles, takže let přímo sem přes Londýn byl jasným cílem. Ale pojďme si jako offrouďáci ten první týden, trochu v rychlosti, procestovat západní USA. Pronajali jsme si na místní poměry menší obytné auto a vyrazili směr Utah. Ano, v první týdnu jsme si naplánovali navštívit proslavený Moab, a protože jsme se potřebovali trochu aklimatizovat po dlouhém letu, nikam se nespěchalo. Prostě dovolená jak má být. Půjčit si v USA obytné auto na cestování není nic složitého. Přes internet jsme si jej objednali, zaplatili a vyzvedli nedaleko letiště Lax. Prošli si školením v ovládání, ale protože máme s obytnými vozy zkušenosti, byla to pro nás spíše rutina. Půjčovny zde nabízí auta s obytnými nástavbami, přes menší obytná auta pro dvě osoby až opravdu po jezevčíky pro sedm lidí. Samotnou kapitolou jsou velké obytné autobusy s výsuvnými boky, kterých jsou plné RV parky (kempy pro obytná auta) a kde jsme se s naším „malým chcípáčkem“ cítili trochu nepatřičně. Cena pronájmu sice na začátku vypadá pohádkově okolo 25 USD/ den, ale zdání trochu klame. Pokud vyberete správný balíček s dostatkem volných mil, nemusíte již doplácet za dovybavení, jako kuchyňské věci či ložní prádlo. I tak ale počítejte, že na 14 dní necháte za půjčovné okolo 1500 USD, což je ale velmi zajímavá cena i pro našince. Pokud jste trochu v obraze, tak v Čechách si půjčíte podobný obytný vůz spíše dráž a ceny mezi třemi až čtyřmi tisíci na den nejsou výjimkou. Našich 100 USD/den bylo tedy opravdu rozumných, když si uvědomíme, že bychom si stejně nějaké to auto půjčit museli, ubytovávat se po hotelech, a na ten druhý týden v poušti v Johnson Valley bychom to bez obytného auta jen těžko rozumně přežili. Obytná auta jsou vesměs benzínová. To naše byl Ford E450 s motorem V8 5,4 litru s výkonem nějakých 280 koní. Upřímně na tuto krabici by to nebyl špatný výkon, ale chtělo by to minimálně vícestupňovou automatickou převodovku. Takže pro druhý pokus bychom volili o kousek větší auto s motorem V10, výkonem 385 k a s modernějším a vícestupňovým automatem. Ale nestěžujeme si. Benzín v této době vychází na západě USA na cca 2,40 USD/galon, což je v přepočtu asi 17 korun za litr. To se to pak jezdí. A to jsme to ještě vše dělili třemi… První noc trávíme v kempu na předměstí Las Vegas. Ano, na cestě do Utahu je město hazardu opravdu na ráně, a být ve Vegas a nestavit se zde v kasinu, to by byl hřích. Uznejte sami. S pocitem, že jdeme vyhrát ty milióny, jsme vyrazili taxíkem z kempu a o pár stovek dolarů lehčí jsme se kolem půlnoci vraceli. Ale pocit skvělý, celé město pulsuje s přibývajícím časem na hodinkách snad víc a víc, fontána před Hotelem Bellagio je skvělou světelnou a vodní show na hudbu z Cats a každé přízemí hotelu je jedno velké kasino. Automaty, rulety, poker, black jack či klasický „jednoruký bandita“. To je jen krátký výčet lákadel pro turisty, kterým je zde servírováno, jak je jednoduché zbohatnout. Ve většině případů to dopadne samozřejmě velmi podobně jako u nás. Ale když s tím počítáte a víte, že tím vlastně platíte za tu večerní zábavu a pití, tak se s tím dá žít. Ano, pokud hrajete, nosí vám servírky pití zdarma. Je to logické, s každým drinkem navíc máte více odvahy riskovat a tím pádem více prohrát. No, myslím, že to mají dobře spočítané. Včas tedy balíme fidlátka a vracíme se zpět do kempu. Ještě předtím, než opouštíme centrum, se stavíme na půlnočního burgera u Gordona Ramsayho. A musíme říci, že byl opravdu luxusní! Druhý den dopoledne opouštíme Las Vegas a míříme dál na severovýchod do Utahu. Cesta je dlouhá, vzdálenosti v USA jsou neskutečné, vše je tu prostě daleko. Jedeme po hraně Grand Canyonu a cesta se stáčí stále více severním směrem a následně více východním směrem. Ale v obytňáku to člověka tak nezmáhá. Jsme tři, střídáme se v řízení, když má člověk chuť, skočí si do ledničky pro pití. Nikam nespěcháme, ukrajujeme míle jednu po druhé. Před Salt Lake City odbočujeme ještě více do hor na východ a z dálnice se sjíždí na pěknou okresku. Zde v táhlých kopcích nejvíce pociťujeme nevhodnou převodovku. Auto se vytáčí do nesmyslů, aby přeřadilo a zas celý domeček neutáhlo, tak zas podřadí, otáčky vyletí a to stále do kola. Zvykáme si a snažíme se s tím pracovat, jak to jen jde. Okolo půlnoci dorážíme na Moab a parkujeme rovnou před půjčovnou Jeepů, který máme v plánu si zapůjčit a projet si pár místních trailů. Jde se spát, venku je zima lehce pod nulou, ale my si topíme a je nám fajn. I tak nás to ale vytáhlo celkem brzo, kolem šesté ráno, ze spacáků ven. Jdeme se podívat po městečku a končíme v jednom z fastfoodů na snídani. To je velký mor Ameriky. Pořádně se zde najíst je oříšek. Najít klasickou restauraci je problematické, všude víceméně jen fastfoody. Bereme to tak, že to sem prostě patří a zkoušíme prakticky všechny řetězce. Od známých McDonaldů, KFC, BurgerKingů až třeba po méně známý, ale výborný Jack in the box. Moab je opravdu rájem všech offrouďáků, ale ne zrovna v únoru mimo sezónu. I když i v tomto čase si zde půjčíte bez problémů UTVčko či klasického Wranglera a můžete buď s průvodcem, nebo bez něj vyrazit po místních trasách. Od opravdu jednoduchých tras až po náročné výjezdy pro pokročilé řidiče s upravenými vozy. Před hotely parkují evidentně auta, která sem přijela v partě na víkend si trochu „zablbnout“ a v neděli zase hurá zpět domů. Některé speciály jsou opravdu parádně zpracované a upravené. My si půjčujeme klasického sériového Wranglera JK a vybíráme si na doporučení místního průvodce nějaké lehčí traily, neboť je ještě v horách dost sněhu a nemusely by být sjízdné. To je nevýhoda doby, kdy tu jsme, ale vybírat jsme si moc nemohli. Když jsme si ale během asi čtyř hodin projeli opravdu krásné trasy, dojeli jsme k zavřené cestě. To nám udělalo trochu čáru přes rozpočet, protože jsme poté měli naplánovaný i druhý kratší, ale náročnější trail, odtud přes hory zpět. OK, změna je život, otáčíme na šotolinové cestě v typicky cihlové barvě našeho Wranglera a jedeme rychle téměř na začátek cesty, abychom se pokusili o zmíněný trail v protisměru a pak návrat do města po silnici. Vše se daří, i když k závěru stoupání nás zaskočil zmiňovaný sníh. Wrangler na A/T-čkách si s tím však poradil a asi i díky zkušenostem s Wranglerem z ČR jsme si s náročnější pasáží v úzkém úvozu poradili bez větších problémů. Jeepa jsme vrátili na čas, jen si říkáme, že je to tady tak krásné, že by se vyplatilo si do těchto míst udělat samostatný výlet třeba na týden, ale až někdy kolem května, aby byla jistota, že budou otevřeny všechny trasy. Ještě večer jedeme dál, neboť zde ve výšce téměř 2000 m n. m. se nám spát nechce, a tak dáme pár hodin jízdy a sjíždíme o pár set metrů níže. Hned je to lepší. Zastavujeme unaveni z náročného dne a snažíme se zaparkovat na parkovišti za pumpou a nacpat se mezi kamióny. Hledat RV park se nám opravdu v tuto chvíli nechtělo. V USA riskujete tučnou pokutu, pokud parkujete mimo kempy, ale nejbližší byl zatraceně daleko, a tak jsme to riskli. Byli jsme asi v 1400 m n. m. a teplota byla znatelně přijatelnější. Ráno jsme dali rychlou snídani a jelo se dál. Klaplo to bez pokuty. Přesouváme se na jih podél Grand Canyonu a směřujeme do kempu k Havasu Lake. Na tomto jezeře probíhají každoročně závody Mistrovství US na vodních skútrech a vůbec ve všech vodních motorsportech jaké si jen umíte představit. Ale ani to není cíl naší cesty. Doplňujeme zásoby a míříme dál zpět na západ k Los Angeles. Konkrétně do zmíněného Johnson Valley. Do pouště v místě uprostřed ničeho (tak zvaný „midlle of now here“) totiž každoročně touto dobou vznikne město s více jak šedesáti tisíci obyvateli! Hammertown je totiž centrem závodu King of the Hammer, ze série Ultra4racing, která je v US stále populárnější. Ale o tom už jsme mluvili na začátku. Ano, právě nám začíná druhý, ten akčnější týden naší cesty! Modla pro mnoho vyznavačů offroadingu, kteří hltají videa na YouTube, je tady a my jsme u toho! Přímo v centru dění. Přijíždíme navečer, kdy se už stmívá, a o to je ten zážitek více umocněný, když od silnice přejedeme terénní vlnu a před námi svítí celý bivak. Teda opravdu toto už není klasický bivak, jak jej znám třeba z Dakar rallye. I když i ten je veliký, tak tento pohled je fascinující a vzdálenost, kde začínají stát první obytné vozy návštěvníků až po samotné centrum závodu, je asi tři míle. Odtud je to pak ještě další kus na druhou stranu, kde městečko končí. Městečko je uprostřed v poušti mezi dvěma skalnatými výběžky. Jedním je dnes již legendární „Back door“ a druhým neméně slavný úvoz „Thunder Chocolate“. Samotné centrum s depy a stany jednotlivých týmů a prezentací různých firem je oplocené a ne každý sem má přístup. My naštěstí ano. Jsme akreditovanými novináři, a tak hledáme vjezd číslo 4 a následně novinářský stan – Press Centre. Po papírových formalitách dostáváme pásku na ruku, kartičku na krk a hned začíná první briefing, kde se dozvídáme první informace. Přijeli jsme v úterý večer, což znamená, že závody jsou již v plném proudu, ale tak jako my většina novinářů doráží právě dnes na hlavní kategorii aut. Již jsou odjeté motorky, jejichž závod je samostatný a jel se v neděli. Pondělí a úterý byly již volné a měřené tréninky kategorií UTV a velkých aut. Ty jezdí ve třídách 42xx, 44xx, 46xx atd. podle množství povolených úprav až po třídu UNLIMITED, tedy s maximálními úpravami, kde se jedná o naprosté speciály v cenách dakarských vozů a někdy i více. Přijeli jsme právě včas, ráno se startuje jeden z bodů hlavního programu, závod malých UTV. Tedy malých… původně malé buggy jako Polaris RZR 1000 Turbo, Yamaha či poslední novinka Can-Am Maverick X3 XRS stojí vedle sebe na 32“ kolech a jejich velikost si nic nezadá s velkými auty. Podstatný rozdíl je samozřejmě ve váze, výkonu a atraktivitě těchto populárních side by side bugin. Jezdí jich tu opravdu tisíce a jejich boom je patrný na každém kroku. Do hlavního závodu, který měří asi 120 mil, jich startuje přes 140! Masakr! Startují podle dosažených kvalifikačních časů. Ale to bude až ráno. Vstřebáváme tu neskutečnou atmosféru, rozkoukáváme se a jdeme si kolem půlnoci lehnout, abychom vše ráno stihli. Musím říci, že mě to dostalo. Těch aut, jak závodních, tak jen těch, co s nimi přijeli diváci… těch lidí, nejen od závodních týmů, ale hlavně samotných diváků… ta profesionalita celé organizace, která je sice striktní ve smyslu: „sem smíte, sem nesmíte, poslouchejte maršály podél trati, atd.“, ale přitom milý a nevtíravý přístup celého vedení. O novináře se skvěle starala Emily Miller a společnost Jeep, která byla jedním z hlavních partnerů celého závodu. A o co tu tedy jde? Hlavní pouštní okruh má lehce přes 60 mil. Je rychlý a nakonec závodníky svede do úvozu „Back Door“, kolem startu na stadiónu v centru městečka a hurá do druhého kola. To je o poznání techničtější a má 57 mil. Vede právě přes dva skalnaté hřebeny a motá se nahoru a dolu po kamenitých svazích. Rychlost rapidně klesá a technika dostává pořádně na frak. Toto je závod pro UTV a následně pro nižší kategorie velkých aut. Páteční finálový závod je však o jedno technické kolo delší a jsou v něm lehké modifikace. Tzn. celý hlavní závod má zhruba 200 mil (320 km) a účastní se ho převážně vozy Unlimited, pár aut z nižších tříd a tuším snad jen jedno UTV, které se probojovalo kvalifikací. V pátek v osm hodin ráno stojí na startu 124 posádek připravených na bitvu nejen se soupeři, ale především s přírodou a technikou. Časový limit je do 10 h do večera (tedy 14 hodin) a věřte, že jej nestihne ani polovina závodníků. Ale nepředbíhejme. Je teprve středa, probíhá závod UTV a po něm přichází kvalifikace velkých aut. Ta probíhá na krátkém technickém okruhu s náročným výjezdem a sjezdem. Čtvrtek je vyhrazen závodu aut nižší třídy, která jedou také, jako UTV, pouze dvě kola. I tak toho mají „plné kecky“. Co však je hlavní pointou tohoto týdne, se dozvídáme až ve středu večer. Nejde tu totiž jen o hlavní závody, ale především o zábavu, za kterou sem přijeli tisíce offrouďáků opravdu z celých Států. Jejich „monstra“ jsou skutečně různorodá a procházení nejen oficiálního městečka, ale i celého kempu, nám zabírá stále více času, kde si s Bóďou a Dimou nacházíme pořád nové a nové TOP záležitosti. Každý den, když skončí oficiální program, se totiž všichni diváci vrhnou do svých aut a jdou pokořit zmíněné výjezdy a úvozy. Je zde připravena hudební aparatura, výkonné halogeny nasvěcující exponované části trati, ale také časomíra a na stráních tisíce lidí, kteří fandí všem bez rozdílu. Zvláště jsou diváky oceněny kolostřešní kreace. Svou jízdu nikdo nevzdává. Má jen tři možnosti. Úvoz vyjet a vyskákat asi čtyři metrové schody, odstoupit pro technickou závadu (prostě se něco urve), nebo skončit na střeše. Vzdát to, že to prostě nevyjedu, a tak to otáčím a jedu zpět, neexistuje. Adrenalin z diváků i účastníků doslova cáká a upřímně bych se divil, kdyby každá noc skončila bez zranění. Ale asi to nebude nic vážného, to bychom se asi dozvěděli. Sami zůstáváme na stráni dlouho do noci, fascinováni touto bizardní offroadovou podívanou. V ruce pivko a tohle můžete sledovat klidně do rána. A také že ano, celou zábavu někdy okolo čtvrté ráno ukončují pořadatelé, aby stihli připravit tratě na další závodní den. Neskutečné peklo a my jdeme na pár hodin zalehnout. Jedinou věcí, která nám přišla podceněná, bylo občerstvení. Bude to asi tím, že jsou všichni zvyklí si vše přivést ve svých obřích obytných autech a na místní stánky se nespoléhat. My naštěstí měli catering zajištěný od Jeepu. Takže ráno dobrá káva, sendviče a odpoledne i dobré pivko. Pohybujeme se zde po poušti pěšky, což je při těch rozlohách celkem náročné, ale vše stíháme. Na vzdálenější místa nás svezli kamarádi z Finska, kteří se také přijeli v bandě asi deseti offrouďáků podívat. Ve volných chvílích si můžeme také vyzkoušet novinky UTV od Polarisu, Yamahy či Can-Amu. Jen vyplníte formulář a počkáte si maximálně půl hodinky na svou jízdu. Nové stroje sami řídíte a jedete ve vláčku za instruktorem. Ten se s tím vůbec nemaže a vy máte celkem i hoňku jej stíhat. Asi dvaceti minutový okruh je veden po rozbitých pouštních cestách a vy se jen kocháte tím, jak ty stroje fungují. Jindy zase procházíte stánky, které nabízí kompletně vše jak na závodní, tak i hobby úpravy vašeho miláčka. Od brutálních pneumatik, přes nápravy, úpravy motorů, různé světelné LED rampy až po speciální závodní doplňky jako sedačky, pásy či hasicí systémy. Bez přehánění by se zde za ten týden z nakoupených věcí dal postavit kompletní závoďák. Své stánky zde mají také úpravci a nechybí zde žádná významnější značka z oboru. Hlavním upravovaným vozem je určitě Wrangler JK a pak jsou to oblíbené trucky Ford F150 či Dodge Ram. Až by Evropan brečel, co všechno si může Američan na své auto legálně navěšet. Naši mocipáni z Bruselu by nám chtěli za průměrně upraveného amerického Jeepa vzít asi i rodný list. Mnoho firem se zabývá i úpravou malých oblíbených UTV bugin a svou velkou část zabírá i firma Axial, která se věnuje profi RC modelům. I ty zde měly svůj závod a mnoho připravených exhibičních a expedičních tras pro zájemce si vyzkoušet řídit velký RC model v měřítku 1:10. Středeční závod UTV ovládla rodina Campbellových. Otec Shannon vyhrál před svým synem Waylandem. Ano, klan Campbellových je „známou firmou“ a auta a UTV postavené od nich jsou zárukou nejvyšší třídy. A dokazují to sami svými výkony. Shannon sám vyhrál hlavní závod již v minulých letech dvakrát (2008 a 2011). A nyní jde v jeho stopách i syn Wayland. Mimo své velké buggy ve třídě Unlimited si přivezli své špičkové Polarisy RZR 1000 Turbo. To ale nikdo netušil, jak dopadne hlavní závod. V pátek ráno v osm hodin vypustila vlajka první dvojici z kvalifikací. Vpředu jsou samá známá jména. Kdo trochu sleduje sérii Ultra4racing, bude v obraze. Tom Wayes či Erik Miller patří k velkým hvězdám. Erik sám závod také dvakrát v minulosti vyhrál. A Tom se svým oranžovým ICON Dynamics speciálem zde předváděl legendární skoky a manévry. Další dvojice a po 30 s další… Jason Scherer a Loren Healy. Také jména, která jsou ze seznamu vítězů a jsou již na trati. Až ze čtvrté řady vyráží Campbellovi. Ale pořád lepší, než být v druhé půlce startovního pole. Protože předjíždět v prachu a úzkých pasážích skalnatých úvozů mezi velkými kameny jde opravdu velmi těžko. Své o tom bude vědět určitě Tony Pellegrino, který měl v kvalifikaci problém s řazením, a tak startoval téměř jako poslední ze 116. pozice. Prakticky celý závod někoho předjížděl, až dojel na fantastickém 11. místě. Závod se vyvíjel velmi zajímavě a Tom Wayes si vytvořil opravdu slušný náskok. Za ním jede další favorit z kvalifikací Paul Horschel se svým novým speciálem, ale na konci druhého kola má při sjezdu Backdoor technické problémy a zajíždí do depa. Do vedení se dostává mladý a nebojácný Wayland Campbell, který jako by neměl žádný respekt ze zkušených borců. V polovině kola vede, ale jeho otec se stále přibližuje. Volí na Thunder Chocolate lepší stopu na výjezd a na dalším průjezdu již je ve vedení. Tvrdě atakuje svého syna a oba se vzdalují Jasonu Schererovi, který se asi již spokojuje se třetím místem. Po šesti a půl hodinách jde o vteřiny. Protože od sebe oba Campbellovi startovali asi minutu a půl, počítá se každá vteřina. V cíli se objevuje sice první syn Wayland, ale za jak dlouho dojede za ním jeho otec Shannon? To je důležité. Situace se dramatizuje ještě tím, že Shanon při seskoku na Backdoor proráží pneumatiku a pod velkým úvozem, který doslova proletěl, pneumatika úplně opouští disk. Shannon v tu chvíli vede asi o minutu, ale podaří se mu dojet na třech kolech do cíle??? Neuvěřitelné drama na závěr diváky zvedá ze židliček podél trati i u velké obrazovky v centru Hammertownu! Shannon to stíhá a s náskokem 28 s vítězí. Rodinná bitva zcela zastínila další jezdce. Campbellovi po UTV ovládli také hlavní závod a Shannon vyhrál potřetí! Syn Wayland si bude muset ještě počkat, ale on má času dost a jeho doba určitě přijde. Úžasný zážitek a najednou je to všechno pryč. Lidé ještě počkají na slavnostní ceremoniál a jde se balit. Celé to pouštní mraveniště se dává do pohybu směrem k hlavní cestě. Dostat se na ni trvalo asi hodinu. Nepospícháme, nabíráme kurz zpět do L. A. Na první benzínce dáváme polévku a necháváme odjet první silnou kolonu. Po cestě máme ještě zastávku ve westernovém městečku Pioneertown, nedaleko hlavní silnice, kde se teprve probíráme z toho, co se poslední dny událo. Dálnice nás ukolébává a my jsme opět v civilizaci. V Los Angeles navštěvujeme naše známé, kteří nám i první den pomohli zajistit obytné auto, a trávíme u nich příjemný večer. Vyprávíme zážitky a jsme plni dojmů. Stejně tak jako vám, tak i jim doporučuji tento závod navštívit. Protože z vyprávění se do vás dostane jen kousek té neskutečné atmosféry, kterou celá akce má. Tak co? Jedete příští rok s námi? My už to plánujeme a nejraději bychom si i zazávodili…!

SUV Magazín

OffROAD 4x4magazín byl jedním z prvních titulů, jež jsme uvedli na trh. Přestože opravdových terénních vozů v posledních letech ubývalo, náš časopis měl stále své věrné čtenáře - možná i proto, že jiné tituly reagovali svým obsahem spíše na trend úspornějších vozů, kterým věnovali většinu prostoru.

SUV Magazín has 40 posts and counting. See all posts by SUV Magazín