Rallye Dakar v Jižní Americe nad propastí?

Vášnivé davy Paraguayců v úvodních dnech nového roku, kdy se ukrutná vlhkost vzduchu a velká vedra střídají s přívalovými lijáky, slaví jako o život. Hejna konfetů létá vzduchem. Střih – o 14 dnů později v Buenos Aires se Marc Coma usmívá do kamer, Etienne Lavigne taktéž.

Další Dakar v Jižní Americe je za námi. Ale to, co bylo obsaženo mezi těmito dvěma okamžiky, mělo ke slávě daleko. Právě naopak, skončil nejnepovedenější a nejhorší ročník na jihoamerickém kontinentu. Zůstala jen sláva, mediální ratingy a klipovité sestřihy pořadatelské televize. Pachuť většiny účastníků na nich natočena nebyla, stejně tak ani jejich reálné názory, které vyřknou jen mimo záznam. Ti, kdož přijeli do 74 Jižní Ameriky závodit, si totiž na své tak úplně nepřišli. Přitom původní záměr organizačního týmu Marca Comy nebyl špatný – vytěžit z Bolívie, která kromě Argentiny a Paraguaye byla jediná ochotna pořadatelům zaplatit mastné poplatky za vedení soutěže, naprosté maximum. Coma do Dakaru konečně dokázal zařadit také pouštní úseky (tolik v minulém ročníku postrádané) a rozbitá vyschlá říční koryta. Opět se v itineráři objevily (nebo spíš měly objevit) speciálky se souvislou délkou přes 500 kilometrů, tedy jinými slovy něco, co mohlo závodníkům ukojit hlad po maratónském závodění, když už jsou po takovou dobu trápeni potížemi z vysoké nadmořské výšky. Ještě v prosinci sužovalo celou zemi katastrofální sucho a pořadatelské scénáře fungovaly. Od prvního lednového dne se však mělo všechno změnit. A tak jedinou pořádnou etapou, již notně poznamenanou přicházejícími bouřemi, které málem poslaly do věčných dun motorkáře Ivana Jakeše už den předtím, byla ta čtvrtá, ve které se pro české posádky sešlo všechno špatné. Ztrátu nabrali Martin Macík, Martin Kolomý, Martin Prokop, skončil Josef Macháček. Šance na reparát? Prakticky nulová. Tehdy ovšem ještě nikdo nevěděl, že celý zbytek bolivijské části pojedou kamiony pouze dvě „půletapy“, že ji všichni stráví pod náporem tun vody, bahna, zimy a všudypřítomného hnusu, a že sportovní úroveň s takovým úsilím a v omezených podmínkách trasované soutěže dostane na zadek jako nikdy předtím…

Krutá hra počasí

„Napravíme to v Belénu, v bílých dunách u Fiambaly,“ říkal si Aleš Loprais. Bohužel, k dovršení vší smůly se nezdařil ani monumentální tranzit zpět do Argentiny, katastrofální sesuv půdy všem odřízl jedinou přístupovou cestu, a tak strávili závodníci i členové doprovodů celý následující den a dvě noci šíleným přesunem do Chilecita. Francouzi byli vždycky mistry v improvizacích, ve vytváření zmatku a schopnosti ho operativně řešit. A tak ve dni volna pořadatelská televize odeslala do 190 zemí světa už desetkrát opakované záběry, a když nikdo ze závodníků nechtěl skutečně říci, že na Dakaru očekával něco úplně jiného, pustí jako vrchol arogance nic netušícím divákům sestřih highlightů z dob saharského Dakaru v 80. a 90. letech, načež vystoupí před kamery Etienne Lavigne se slovy: „Spokojenost závodníků je pro nás prvořadá a jsme rádi, že se jim první polovina letošního Dakaru skutečně líbila“, přičemž mu po gumové kapuci stékaly provazce vody. Skutečný Dakar se tedy zachraňoval pouze dvěma etapami v závěru. Samozřejmě obě byly přerušené otravnou neutralizací, a kdo dříve ztratil, už ztrátu nedohnal. Přesto, měla-li se zajímavost a zvraty v průběžném pořadí koncentrovat právě do nich, což také proběhlo, nezbylo než litovat, o co všechno jsme jako fanoušci přišli v etapách, které se nakonec neuskutečnily. Jenže na skutečnou dakarskou porci to bylo zoufale málo.

Méně než pětina celkové trasy

Mimochodem, ty poslední dva dny proběhly od úpatí And v San Juanu do cílového Buenos Aires na délce 1600 kilometrů, v nichž si startovní pole odjelo ostrých kilometrů pouze 350. Když k délce soutěže přičteme šílený dvoudenní přesun startovního pole z Buenos Aires do Asunciónu, vlastně jen kvůli průjezdu pod rampou, krátkému prologu, jehož sestřih prakticky vznikl v jedné louži (jejímž nechtěným hrdinou se Raid Dakar 2017 stal Karel Trněný), dostává se nám alarmujícího zjištění, že závodníci letos neodzávodili ani 20 procent celkové délky soutěže. Ve zbytku to byly jen vysilující přesuny asistenční techniky a karavanů pro zhýčkané hvězdy, peníze za nakoupené palivo v hostitelských zemích a příslušný příjem do pořadatelské kasičky. Opravdu chceme ještě jako fanoušci sledovat právě tohle? Vždyť i v Jižní Americe jsme fandili bojům Aleše Lopraise s přesilou Kamazů při etapách v poušti Atacama a očima hypnotizovali průjezdní tabulku, kdy na ní už naběhne šestnáctý nebo sedmnáctý waypoint ve speciálce, která měřila mezi 500 a 600 kilometry a vedla celá atacamskou pouští. Mistrně sestříhané materiály z pořadatelských vrtulníků zkrátka neskryly fakt, že ani vloni, ani letos pořadatelé nedokázali nabídnout závodníkům odpovídající produkt. Pod slupkou lajků na sociálních sítích, nasmlouvaných televizních vysílacích kontraktů a odhadovaného diváctva, které na koupi sponzorských produktů vesměs nemá ani vindru, to pořádně hnilo a obsah se vytrácel jako nikdy předtím. A tak závodníkům nezbylo, než veškerý svůj um, síly a nasazení zkoncentrovat do toho mála, co jim bylo umožněno odzávodit. Kamion i osobní speciál můžete spolehlivě zničit na 200 kilometrové vložce stejně tak jako na trojnásobné distanci. Obrázky se dají natočit všude. Kdo však přijel do Jižní Ameriky primárně dálkově závodit a ne si plnit profesionální reklamní smlouvu, jen závistivě pomrkával na obrázky z afrického závodu do skutečného Dakaru – bez diváků, bez deště, bez bláta, bez videoklipů – zato s pískem, dunami, dlouhými etapami a navigací, která směřuje odněkud někam, nejen k motání se aut v bludném kruhu v obludné honbě za skrytým waypointem. Právě oni mají do příštího roku o čem přemýšlet, zvláště pak, pokud si své závodění platí víceméně ze svého. Jeden takový, Jaroslav Valtr, ten věčný remcal, si totiž až v Africe přišel na své. Dakarský pravěk v Mauretánii své účastníky zaujal daleko více, i bez dnes už těžko odmyslitelného komfortu ve vyhřívaných karavanech. Kdo si chce zazávodit a užít pravou atmosféru skutečného Dakaru namísto nesmyslně dlouhých přesunů závodní i doprovodné techniky po jihoamerických horách, začne zvažovat něco jiného. Elita tohoto sportu i velcí výrobci však patrně zůstanou se značkou Dakar spojeni dál.

Strašák v podobě jubilea

Příští rok se má konat jubilejní 40. ročník slavného závodu. Každé dosavadní chystané jubileum se na Dakaru projevilo velkolepými plány a alespoň částí závodu, která se zcela vymkla kontrole. Před devíti lety se nakonec do Afriky vůbec neodjelo, a jak měla být trať úžasná. Vždyť i já jsem měl být u toho! I na rok 2018 existuje zvláštní organizační skupina a Etienne Lavigne mluví o myšlence transpacifického závodu mezi Chile a Kolumbií, zřejmě i s přispěním Argentiny, dlouhém až tři týdny. Přitom jak problematickým se ukázalo být natrasování posledních dvou ročníků a co ze závodu bylo, by největší odměnou pro všechny dakaristy i jejich fanoušky bylo jen to, kdyby se závod odjel v normálních kulisách, při standardním počtu etap dakarské délky a kdyby nejlepší kamion neměl celkový najetý čas 27 hodin (za 12 etap?), ale minimálně dvakrát tolik. Bývalo to v tomto závodu naprosto běžné. Postupně se objevují zprávy o nadějných jednáních s vládami Chile a Peru, jakož i o sondování vedení trasy od jihu až z Ohňové země. Organizační tým Rallye Dakar konečně pochopil, že přes velkou komerční úspěšnost a možnost marketingového oslovení nesrovnatelně lukrativnějších jihoamerických trhů se jejich monstrpodnik ocitl nad propastí – v současné konfiguraci hostitelských zemí by už patrně o svůj primát přišel, protože by závodníkům už nenabídl to, co je pro ně nejdůležitější. Záchrana tedy může přijít ze západního pobřeží kontinentu – jen je otázkou, na jak dlouho. Dakarský sport se svou intenzifikací, důrazem na rychlost a dokonalou servisní logistiku dostal do stadia, kdy bude pro většinu profesionálních týmů představa o materiálním zajištění třítýdenního etapáku rovněž jen stěží myslitelná. Nebo vám dojezd u Růžového jezera také připadá jako obstarožní dakarský underground? Jen si přiznejme, že těmto tradičním kulisám s magickou historií, zato bez konfet a velké slávy, jsme poněkud odvykli.

SUV Magazín

OffROAD 4x4magazín byl jedním z prvních titulů, jež jsme uvedli na trh. Přestože opravdových terénních vozů v posledních letech ubývalo, náš časopis měl stále své věrné čtenáře - možná i proto, že jiné tituly reagovali svým obsahem spíše na trend úspornějších vozů, kterým věnovali většinu prostoru.

SUV Magazín has 41 posts and counting. See all posts by SUV Magazín