Kamiony na Rallye Dakar – Kamaz vyškolil všechny

Jestliže se před startem podivného 39. ročníku zdálo, že špička kamionové kategorie se náramně vyrovnala, výsledek zklamal všechny, kdo očekávali dramatický boj o celou první desítku, ostatně jako byl zklamáním celý ročník. Zvítězila připravenost, preciznost a spolehlivost ruského týmu Kamaz Master, zatímco všichni ostatní kohouti z boje o absolutní špičku zůstali poněkud za očekáváním. Šanci na reparát mají zase za rok.

Bylo by ovšem chybou se domnívat, že Rusové pouze těžili z potíží soupeřů. Naopak, byli to oni, kdo ovládli hlavní okamžiky krátkého závodu – klíčovou čtvrtou etapu, v níž pohasly naděje všech českých kamionů, i dvojitapu mezi Chilecitem a Rio Cuarto. Ano, za pozornost v letošním ročníku stály skutečně hlavně tyto tři dny. Druhou polovinu Nikolajev zcela ovládl, vyhrál všechny speciálky a dal najevo, že o svůj druhý dakarský triumf se dokáže postarat sám, bez týmové režie i problémů soupeřů tak, jako se to povedlo de Rooyovi vloni. Kamaz profitoval ze čtveřice zcela vyrovnaných posádek, z nichž každá mohla Dakar v pohodě vyhrát – zatímco Dmitrij Sotnikov působil v minulých letech jako týmová čtyřka, letos už bojoval o místo nejvyšší a stříbrný stupínek mu připadá po zásluze. Mardějev a Šibalov doplatili na technické problémy i zapadnutí v Bolívii a zůstali poněkud zpět. Zatímco jsme v loňském ročníku byli svědky nevídaného vzepětí holandských týmů, letos se Iveca týmu de Rooy, ani kamiony MAN týmu Veka na Kamaz nedotáhly. Gerard de Rooy i Federico Villagra podali skvělý výkon a po zásluze skončili na třetím i čtvrtém místě. Jenže v rozhodujících etapách právě de Rooy na Rusy nestačil. I týmoví parťáci de Rooye jako by neměli přes rok dostatek tréninkových kilometrů, dopláceli na zrádná zapadnutí v bahenních pastech. Oba skončili až za Martinem Kolomým, na 16. a 17. místě a žádný soustředěný útok na Nikolajeva se Sotnikovem nepodnikli. Zcela za očekáváním skončil i tým Veka MAN.

Peter Versluis, vybaven novou automatickou převodovkou, bojoval o první pětku až do předposlední etapy, kdy v neutralizačním úseku ztratil dvě a půl hodiny a skončil až mimo první desítku, což korunoval ještě mimořádně trapným extempore proti Martinu Macíkovi v samém závěru. Do ní sice pronikl Hans Stacey, ale toho o lepší výsledek připravila porucha převodovky. V cíli byl Stacey navíc klasifikován na 9. místě za podivných okolností poté, co údajně neabsolvoval jednu etapu, a měl být tudíž ze soutěže vyloučen. Původní možný černý kůň závodu, Artur Ardavičus, taktéž zápolil s technickými problémy, v klíčové čtvrté etapě inkasoval penalizaci za neprojeté úseky a skončil hluboko v poli poražených. Zatímco u de Rooye měli před odjezdem do Le Havre měsíc hotovo, Veka horečně šroubovala do poslední chvíle a bezproblémovou etapu na Dakaru prakticky nezažila. A jsme u našich. Tým Tatra Buggyra Racing odjížděl do Jižní Ameriky v úloze spolufavorita, ale potvrdil to pouze vítězstvím Martina Kolomého v paraguayském prologu. Ukázalo se, že klíčem k úspěchu v letošním ročníku byla absolutní spolehlivost techniky, a ta roudnickým bohužel poněkud chyběla. Vadná série pump řízení vzala naděje Aleši Lopraisovi, a i když ve druhé polovině dokázal frenštátský pilot ještě zabrat, stačilo to na sedmou pozici. Po problémech z úvodu soutěže se za svůj výkon Loprais rozhodně nemusel stydět, ale i on sám uznal, že pro sedmou příčku do Argentiny neodjížděl. I Kolomý se musel smířit s umístěním, které nevyjadřuje oprávněné ambice jeho i týmu, který s ohromnou intenzitou celý rok pracoval na vývoji vozů a stavbě nového speciálu právě pro Kolomého. Buggyra tak celoroční úsilí nedokázala v plné parádě prodat. Do dalších ročníků má však kvalitní vyhlídky: oba speciály dosahují špičkové rychlostní úrovně, jsou dostavěné a je možné je cizelovat a dál pracovat na jejich spolehlivosti, která je na Dakaru základem úspěchu.

Macíkovi chybí rychlá asistence

Sedlčanský Martin Macík prokázal velký jezdecký progres. Nový speciál Liaz, přezdívaný Franta, dostal půl roku na postupné a kvalitní zrání jak v menších soutěžích, tak i při řádění v sedlčanské Kotlině, bohužel ho srazila závada na chladící vrtuli, která Macíka stála dvouhodinovou ztrátu. I tak je ovšem Macíkovo proniknutí do první desítky velkým příslibem – i pilot sám prodal v soutěži to, jak na sobě celý rok pracoval. Vůz se vracel do bivaku v dobrém stavu, nepotlučený, neodřený, zkrátka bylo poznat, že jezdec poroučí jemu a ne naopak. Do budoucna by ovšem Macíkovi pomohla přítomnost druhého týmového automobilu na trati. Do zástupu těch, kteří výsledkově nepotvrdili skvělou výkonnost z dřívějška, se zařadil i židovický tým MKR Technology. Jenže ekipa Maria Kresse přežila klinickou smrt před soutěží – speciál Sherpa po skvělém vystoupení Martina van den Brinka na Silk Way Rally shořel při testování v Senici na troud a v šibeničním termínu tým zvládl stavbu vozu nového. Na rozsáhlejší testování a ladění ovšem už času nezbylo. Pokud auto jelo, rychlost mu nechyběla, o čemž svědčí van den Brinkovy dvě vyhrané etapy. Jenže problémů bylo příliš. Až do předposlední etapy se bil o první pětici i Pascal de Baar, tradičně defenzivnější z dvojice pilotů týmu Mammoet, ale i jeho dostihly technické problémy vozu dokončeného těsně před odjezdem do Le Havre. Gert Huzink, ač nikdy nepatřil mezi absolutní dakarskou špičku, dokázal vyhrát v říjnu Rallye OiLibya v Maroku, ale v Jižní Americe dobrou formu nepotvrdil – skončil po zbytečné havárii v samotném úvodu. Tým je však silný a jak sám tvrdí, nikdy se nevzdává. Do příště bude mít čas na testování a jemné ladění spolehlivosti vozů.

Ambice nepotvrdil ani silný holandský tým Dakar Speed. Po loňském skvělém osmém místě nového kapotového speciálu Scania pro Maurika van den Heuvela se oba vozy potýkaly s technickými problémy, druhý vůz nedojel. Absolutorium naopak zaslouží paraplegik Albert Llovera – zkrácený Dakar zvládl suverénně na jediné sadě pneumatik (!) a i přes svůj handicap si dojel pro 24. místo! Skvělý Dakar odjel Teruhito Sugawara, pro nějž je osmá příčka lichotivým, ale zaslouženým výsledkem i důkazem rychlosti nového speciálu Hino, který by v těžkých píscích chilských a argentinských pouští vynikl ještě víc. Úspěšný ročník má za sebou tovární tým MAZ, vybavený roudnickými agregáty Gyrtech. Nebýt Vjazovičova zapadnutí, měl by v první desítce dva vozy a jak Vjazovič, tak i Vasiljevskij ukázali, že na dakarskou špičku rozhodně mají, důkazem je skvělé 6. místo druhého jmenovaného. Pokud by se tým Kamazu rozhodl kvůli konci výjimky na objem motorů do 13 litrů v dalším ročníku nestartovat, bude MAZ SportAvto rozhodně jedním z adeptů na zaplnění uvolněné pozice.

Bude zajímavé sledovat, jak daleko půjde nespokojenost závodníků s letošní tratí. Piloti kamionů se totiž rozčarováním z trasy největšího dálkového závodu světa vůbec netajili. Zatím to stále zní jako utopie, ale napovědět může už sešlost, která v červenci z Moskvy odstartuje do Silk Way Rally. Pokud se Kamaz rozhodne kvůli vývoji 13litrového motoru Dakar vynechat a ukáže se v západní Africe na Africa Eco Race, můžeme se podobné reakce dočkat i od de Rooye. Tato dvojice týmů, hrající vůdčí roli, s sebou může strhnout část ostatních. A přiznejme si upřímně, že po průběhu letošního klání v mauretánských píscích i bolívijském blátě by si to oba závody zasloužily.

Buggyra Team: technické problémy

Kategorii kamionů rozjel ve velkém stylu Martin „Kolomajz“ Kolomý, když vyhrál hned první speciálku a usadil se tak na čele. Teploměr ukazoval neuvěřitelných 45 stupňů Celsia a vydatné lijáky z předešlých dnů podmáčely trať. „Dnes to byla ideální trať pro Tatru. Byla tak rozbitá, že jsme některé úseky museli prodat i my. Skákalo to tak vysoko, že nešlo ani řídit, ale auto fungovalo perfektně. Dětské nemoci řešíme za pochodu, ale z výsledku jsem nadšený“, uvedl Martin Kolomý. Ještě i druhá speciálka, která připomínala spíš festival rychlosti, vyšla celkem v pohodě. Kolomý i Loprais drželi na 284 kilometrovém úseku z 80 procent plný plyn! Martin Kolomý i přes problémy se speed limiterem zajel osmý čas a byl celkově třetí. Aleš Loprais se propadl na jedenácté místo. Vynikající výkon opět předvedla ve třetí etapě posádka Martina Kolomého, která zajela druhý nejrychlejší čas a stejná pozice jí patřila i v průběžném pořadí. Aleš Loprais nabral půlhodinovou ztrátu poté, co musel přímo na trati měnit servo pumpu. To ještě netušil, že se stane jeho noční můrou.

O zrádnosti první etapy, která začala stoupat do argentinských hor, se přesvědčil i favorit kategorie automobilů Nasser Al-Attiyah, který havaroval a odstoupil. U posádky Martina Kolomého se dostavily problémy s hledáním kontrolních míst. „Rozpoznal jsem brzy, že jsme minuli kontrolní bod, ale zajeli jsme si jen pět set metrů. Bylo tam hodně aut, která hledala ten bod, takže se prášilo a nemohli najít tu správnou cestu. Navíc v tom místě, kterým se mělo projet, byl převrácený osobák,“ popisoval komplikace při navigačních manévrech spolujezdec René Kilian. A dvacet kilometrů před cílem vypověděl službu posilovač řízení. „Duny byly nádherné. Celou dobu jsme se honili s Nikolaevem. Chvilku jsme vedli my, chvilku on. Bylo to těžké, ale hezké. Po čtyřech hodinách jsme si oddychli, protože jsme věděli, že už bude trať jen klesat. Měli jsme jeden menší problém s najitím way pointu, ale i to jsme vyřešili. Pak ale přišly problémy s technikou, kterou jsme se snažili opravit, což se nedařilo,“ přiblížil problémy Martin Kolomý. Ale problémy se nevyhnuly ani Aleši Lopraisovi: „Prvních pět kilometrů vypadalo dobře a na šestém přišel stejný problém jako v předešlé etapě, tedy servo pumpa. Výměnou jsme ztratili dalších asi dvacet minut. Samozřejmě nás předjel, kdo mohl, a museli jsme zahájit stíhací jízdu, kterou jsme to dotáhli na deváté místo.“ Také v dalších etapách měl Aleš Loprais problémy s řízením a neskrýval zklamání: „Popravdě moc pozitivních slov nenacházím. Navíc nás závada stojí nervy. Najednou se seklo řízení a o osm metrů vyskočíme z pisty. V tu chvíli myslíte na přežití a ve vteřině můžete rozbít auto. Takové závodění mne nebaví!“ Oba speciály Tatra Phoenix trápily posilovače řízení prakticky po celou soutěže. „Vypadá to, že pumpy z této série nevydrží extrémní zatížení nebo se dokonce jedná o vadnou sérii. Všechny díly samozřejmě procházejí testováním, ale nasimulovat extrémní zatížení v těchto podmínkách a nadmořských výškách není úplně možné. Odchází nám jedno servo za druhým a už nemáme s čím jet,“ prohlásil rozladěný Aleš Loprais.

Vrchol smůly přišel pro Kolomého v desáté etapě, která znamenal konec nadějí na umístění v první desítce a propadl na 16. místo. Čtyři hodiny museli opravovat chlazení motoru. „Měli jsme problém se zadřeným ložiskem. Odstavilo nás to na dlouho, protože jsme museli vyměnit ložiska a stáli jsme skoro čtyři hodiny, než se to schladilo a mohli opravit.“ V cíli nejúspěšnější zástupce České republiky Aleš Loprais po dojezdu prohlásil: „Na Dakar jsme rozhodně nejeli pro sedmé místo, pomýšleli jsme výš, my říkáme, že jedeme bojovat o stupně vítězů. Ale za dané situace je sedmé místo úspěch. Jeli jsme vlastně dva Dakary. V prvním jsme se potýkali s velkými technickými problémy, především s vadnými Raid Rallye Dakar – kamióny posilovači řízení. V druhé části jsme doháněli ztrátu. Letošní Dakar proto byl hodně těžký na psychiku, člověk přemýšlí o spoustě věcí, které za volant nepatří. Nechci to už zažít.“

Martin Macík ml: mise splněna

Před startem si Martin Macík ml., jehož otec drží zatím nejlepší výsledek českého jezdce v jihoamerickém Dakaru (4. místo v roce 2010), stanovil jasné cíle: soutěž dokončit, zasahovat do TOP 109, proniknout mezi špičku a dokončit rally v první desítce. Z tohoto pohledu byla mise stoprocentně splněna a trio Martin Macík, Michal Mrkva a František Tomášek skončila na desátém místě mezi kamiony. „Dakar je z padesáti procent o štěstí a z padesáti o smůle,“ začíná vyprávění o letošním ročníku Martin Macík ml. „V soutěži byly pro nás zásadní tři okamžiky. Prvním byla vrtule, kdy jsme přes dvě hodiny opravovali hned v úvodu roztrženou vrtuli a chladič. Byla rozbitá na sto kusů a díra v chladiči. Do bivaku jsme ale nakonec dojeli, byť nás mezitím všichni předjeli. Ze 49. místa, tedy posledního, jsme se dostali ve zbytku etapy, asi po nějakých 200 kilometrech, na 25. příčku.“ Druhým důležitým okamžikem, který sehrál roli, byla bezchybná navigace…. v páté etapě. „Jel jsem Dakar podruhé a z desátého místa i svého navigátorského výkonu mám radost. Nikde jsme výrazněji nebloudili. Bravurně jsme zvládli i většinu navigátorských špeků, v kabině panovala dobrá nálada. Jediné, co mě nepotěšilo, byly dětské nemoci a bolesti všeho druhu, které mě pronásledovaly od startu až do cíle.“ Třetí zásadní věcí na Dakaru je maximální rychlost. „Od začátku se jede pěkný kvapík, za etapu zařadíte až tisíc pět set krát. Musíte se koncentrovat po celou dobu, nejde ubrat ani na dvě sekundy, pořád jedete plný plyn, třeba i na dvojku. Závod mě začal bavit, dá se říct, až ve druhé polovině, a to je vidět i na výsledcích jednotlivých etap. V páté jsme zajeli neuvěřitelné čtvrté místo a od deváté jsme byli pravidelně v první desítce – dvakrát osmý, devátý a sedmý čas. Dvě etapy před cílem jsme se probojovali do první desítky,“ říká Martin Macík ml. Na Dakar se vypravil s novým Liazem a na vývoji to bylo vidět. „Auto fungovalo super díky těžišti sníženým o patnáct centimetrů. V zatáčkách se nemusím bát poslat auto bokem, aniž bych se strachoval, že se převrátíme jako dřív. Na podvozku ještě můžeme zapracovat, abychom byli ještě rychlejší. V kabině sedíme teď trochu dál, což se příznivě projevuje v rozbitých úsecích.“ Franta, jak se kamionu přezdívá, dokázal zdolat i úseky na první pohled nesjízdné. Navíc Martinovi Macíkovi poskytl nový závodní stroj prostor pro techničtější jízdu a posádce zase větší komfort, který v náročném závodě dokáže ušetřit síly. „Na trati jsme měli méně technických závad než loni. Mechanici byli sehraní, každý věděl, co má dělat, a kamion vyjížděl do všech etap v perfektním stavu. Nebýt jediné výraznější opravy vrtule u chladiče, mohli jsme být v pořadí ještě výše. Ale tak to na Dakaru chodí,“ říká Michal Mrkva, mechanik týmu Big Shock Racing.

Alberto Llovera: klobouk dolů

Bonver Dakar Project Team vyslal na Dakar pouze jednu posádku, a to Alberta Lloveru s Mírou Martincem a Charly Gotliebem. Artur Ardavičus pilotoval Man a Tomáš Vrátný si doléčuje zranění ruky ze Silk Way Rallye. Předem nutno zdůraznit, že tělesně postižený Llovera udělal ve výsledkové listině obrovský skok dopředu, když zajel celkové 24. místo, tedy o deset příček lepší než vloni. „Klobouk dolů před jeho výkonem. Letošní Dakar byl hodně těžký, pořadatelé přidali nadmořské výšky, svoji roli sehrálo i počasí, které ještě ztížil náročný terén. Dokonce v jedné etapě byl tak těžký, že pořadatelé nabízeli posádkám, že mohou použít jinou cestu, ovšem s penalizací dvanácti hodin. Byli jsme zvědaví, jak se Alberto rozhodně, spíš jsme předpokládali, že nepojede. Ale překvapil nás. Vůbec si nepřipustil, že by jel jinou trasu a zamířil rovnou přes těžké duny. Hodně náročná byla i předposlední etapa, v níž auta zapadala jedno za druhé, ale Alberto ji projel famózně,“ přibližuje soutěž Míra Martinec, který díky své skromnosti zůstává v pozadí, ale je třeba vyzdvihnout i jeho obětavost pro dobrý výsledek. Když si po dojezdu etapy šla posádka odpočinout, tak Martinec se převlékl do montérek a dlouho do noci nebo časných ranních hodin pomáhal mechanikům. A dokonce si trochu i zařídil. Nejenže odjel spojovací etapy, aby si Llovera odpočinul, ale „střihnul“ si i speciálku. „Bylo to v etapě s neutralizačním úsekem, tedy byla rozdělená na dva měřené úseky. Nevracel se nám ruční plyn a nebyl čas na opravu. Tak jsem sedl za volant a odřídil přes stovku kilometrů. Podruhé, když byl Alberto vyčerpaný, venku teplota pětatřicet, v kabině přes padesát stupňů a já odřídil asi 250 kilometrů.“

SUV Magazín

OffROAD 4x4magazín byl jedním z prvních titulů, jež jsme uvedli na trh. Přestože opravdových terénních vozů v posledních letech ubývalo, náš časopis měl stále své věrné čtenáře - možná i proto, že jiné tituly reagovali svým obsahem spíše na trend úspornějších vozů, kterým věnovali většinu prostoru.

SUV Magazín has 40 posts and counting. See all posts by SUV Magazín