Jedem, Martine. Prokopův Shrek válel na tankodromu

Naštěstí se vyčasilo, takže bahno ustoupilo prachu a voda stekla do pár obrovských kaluží. Jestli se jimi bude jezdit, bude Shrek pořádně zaneřáděný, napadne mě hned. Martin Prokop vytáhl svůj dakarský speciál Ford F-150 Raptor na tankodrom Pístov u Jihlavy. Pozval partičku novinářů, nasadil jednomu po druhém helmy, sedl za volant a široce se usmál: „Tak jedem?“

Rozorané pole na Vysočině, návěs se zázemím, provizorní stan. Martin Prokop zrovna s týmem ladí detaily poslední jízdy. Už nekrápe, ještěže tak.

„Můžeme?“ ptá se technik.

Asi můžem, hlesnu. Přede mnou je Martinovo dítko: kostra z Raptora, osmiválec z Mustangu a vnitřnosti sesmolené partou šikovných kluků z Jihlavy. Auto, se kterým byl místní rodák sedmý na Dakaru. Nebývalý úspěch.

„Zadkem?“ divám se na chlapy v červených tričkách, když vylézám po kovových schůdkách ke kokpitu. Na hlavě mám helmu, pod ní kuklu a v ní schovaný obličej zkřivený dávkou nadšení a strachu.

Nebudu lhát, nějaké čtyři stovky koní z pětilitru vyždímáte. Na asfaltu bych frajeřil, jenže tady v Pístově to vypadá jak pět minut po odletu dvaceti bombardérů. Bude to síla.

„Levou nohou a tady se chytni,“ radí mi. Chytnu se a zapadnu hluboko do sedačky. Už se ani nehnu. Spona pětibodového pásu mi drtí choulostivé partie někde na půl cesty mezi pupkem a třísly. „A co teprve, když poutám holky!“ směje se technik. Nesouhlasím, myslím, že mě to bolí víc. Nenáviděné sponě se mimochodem říká „kulák“, k tomu není co dodávat.

Dveře prásknou, Martin se rozjíždí. „Tak jedem?“ slyším v interkomu a přes sluchátka snad i vidím, jak se směje.

Jedem.

Zahřejeme pneu, rozhýbeme tlumiče. A pak to Martin drtí už naplno, fest. Shrek upaluje po tankodromu padesátkou, stovkou, vlastně ani nevím, jak rychle – připadá mi to jako nadzvuková rychlost. Do čelního skla bubnují větve, prach, písek, bahno a voda. Ten řev? Ohlušující. Jako když do pračky hodíte vidličku. To je taky jízda.

V každé větší díře si myslím, že mi sedačka zlomí záda, ale Raptor jen měkce dosedne. Nenaklání se, jede jako střelený. Ani tu symfonii v Martinových rukách nestíhám sledovat. Diriguje Shreka jistě, bezpečně. Je to neskutečný zážitek, ale co si budeme… nejdřív mám stažené půlky, pak se snažím nepozvracet. A teprve po chvíli si to maximálně užívám. Vždyť jsme si tady kousek od Jihlavy udělali vlastní Dakar!

Já vím, že jsem se bál, ale po dojetí? Dal bych si to kolečko ještě jednou! Martin sundává helmu, beru diktafon a chvíli ještě oba vstřebáváme poslední minuty.

Trénujete tady často?

Často ne, dneska je to hlavně svezení pro novináře. Je to tu hodně rozbitá trať, což jste sám viděl a posoudil na svém těle, jak nás to bolí na Dakaru. Je to tu trošku extrémnější, ale zase ideální na vyzkoušení maxima toho, co tlumiče vydrží.

Jeli jsme dvě minutky, to byla jen taková ukázka, ale na trati byla spoustu ostrých zatáček, přehoupnutí. Takhle to pak na Dakaru úplně nevypadá, ne? Tam jedete desítky a stovky kilometrů po rovince…

Co je v televizi, to vypadá vždycky krásně, úžasně, ale každý den si musíte vytrpět takovouhle část trati, kdy jedeme pomalu, bolí to, neubíhá to a musíte se prodírat přírodou. V těchto místech se rozhoduje.

Jak jste spokojený s autem? Mechanici neustále něco vylepšují, po každé jízdě se dívají pod kapotu.

Jsem spokojený, to už říkám dlouho. Auto je fantastický. Jak ve světovém poháru, tak na Dakaru jsme dokázali jet rychle a zajet krásné úseky a rychlostní zkoušky.

A do příštího Dakaru vyrazíte už s něčím novým? My jsme se byli podívat na nový rám…

Vy jste viděli začátek toho vývoje. Já bych už na konci léta rád usedl do nového stroje, který by měl mít ještě lepší balanc. Samozřejmě na motoru je nekonečná práce, tam chcete pořád víc a víc koní. A bude tam spousta dalších zlepšení. Slibujeme si od toho, že to auto bude rychlejší. Věřím tomu, že se ještě zlepšíme.

Možná padne první pětka, kdo ví. Martin by si ji zasloužil. Stejně jako Jan Tománek, navigátor, který trpí za zády pětisetlitrovou nádrž na benzin a celou cestu se musí dívat do papírů. Já se do mapy nedíval, ale tu nádrž jsem měl vlastně za zády taky, když nad tím teď přemýšlím…

Dost adrenalinu na jedno odpoledne.
Ale díky za něj, ať se daří!

Foto: Ondřej Kroutil, Ford

Matěj Skalický

Autoliebhaber, externí redaktor. Od roku 2011 reportér Českého rozhlasu informující o světovém dění, vědě a technice a automobilovém průmyslu. Absolvent žurnalistiky na Univerzitě Karlově a student politologie v Hradci Králové.

Matěj Skalický has 41 posts and counting. See all posts by Matěj Skalický